Armáda má být apolitická. Bráním vlast, ne vládu, říká autorka Deníku vojínky
Co pro mě po šesti letech služby znamená vojenská přísaha a ochota bránit svou vlast? Jak se dívám na fyzickou připravenost dnešních uchazečů o službu v armádě a na postupné snižování náročnosti kurzu základní přípravy? A vidím dnes svůj vlastní výcvik ve Vyškově stejně jako v roce 2020?
O tom všem jsem mluvila v rozsáhlém rozhovoru pro Deník.cz. Vzpomínám v něm na svůj mimořádně náročný kurz základní přípravy, který probíhal za covidových opatření, i na okamžiky, kdy jsem kvůli těžkému výronu kotníku vážně zvažovala, zda budu schopná pokračovat. Přestože bych extrémní podmínky tehdejšího výcviku rozhodně nechtěla vracet, ani opačný trend podle mě není ideální. Vojenský výcvik by neměl být snadný a automaticky zvládnutelný každým. Právě nutnost překonávat vlastní limity a každý den bojovat o to, abych obstála, výrazně ovlivnila můj pozdější vztah ke službě v aktivní záloze.
V rozhovoru se věnujeme také fyzické připravenosti současných vojáků. Setkala jsem se i s mladými profesionálními vojáky a záložáky, kteří nedokázali splnit požadované fyzické normy. Přitom právě ochota udržovat se v odpovídající kondici podle mě patří k základní osobní odpovědnosti člověka, který se rozhodne obléknout uniformu.
Velkým tématem je také obrana země a odolnost společnosti. Vysvětluji, proč pro mě obrana vlasti není otázkou toho, která politická reprezentace právě vládne, a proč považuji důvěru občanů ve státní instituce za jednu ze základních podmínek obranyschopnosti státu. Srovnávám přitom českou zkušenost s Finskem a Estonskem – zeměmi s povinnou vojenskou službou a silnou tradicí zapojení občanů do obrany státu.
Řeč přišla samozřejmě i na samotný Deník vojínky. Když jsem v roce 2020 začala zveřejňovat své zkušenosti z Vyškova, praktických informací o kurzu základní přípravy a aktivní záloze bylo výrazně méně než dnes. Podle zpráv a osobních setkání odhaduji, že Deník vojínky během následujících let pomohl k rozhodnutí vstoupit do armády stovkám lidí. Právě možnost někoho inspirovat k tomu, aby ve svém životě zkusil něco nového, byla později také jedním z důvodů, proč jsem souhlasila s vydáním příběhu knižně.
A co dnes vidím jinak než tehdejší vojínka ve Vyškově? Po letech služby už se na armádu nedívám přes stejné růžové brýle. V rozhovoru proto mluvím i o připravované knize Deník praporčice, která naváže na Deník vojínky. Zatímco první kniha vypráví především o touze dostat se do armády a splnit si svůj sen, její pokračování bude také příběhem ztráty některých iluzí, zkušeností z pěti let u 91. skupiny informačního boje a snahy měnit věci, které podle mě nefungují.
A kam povedou moje další kroky v aktivní záloze? Ani hodnost pro mě není cílem sama o sobě. Důležitější jsou tři věci: smysluplná práce, spolehliví nejbližší spolupracovníci a dobrý velitel. Právě podle nich se chci rozhodovat i v další kapitole svého vojenského života.
