První probuzení ve Vyškově, je pět ráno. Jsem na pokoji v posledním, šestém, podlaží, a jsem tu sama. Všichni - kvůli epidemii koronaviru - bydlíme sami, jen dva pokoje jsou vždycky propojené sociálním zařízením, tedy sprchou, záchodem a dvěma umyvadly.
Poprvé se na delší dobu dostáváme mimo „íčka“, čeká nás vstupní fyzické přezkoušení. Budeme běhat dvanáct minut, jednu minutu dělat sedy-lehy, kluci budou ještě navíc půl minuty klikovat.
Na učebně při střelecké teorii mi v 8:30 můj sporttestr hlásil, že mám spálených už 400 kalorií. Mohla za to ranní rozcvička od 5:00, kterou vedl náš hlavní instruktor, jenž se nám hned první den představil jako "Zmrd".
První týden se Zmrdem byl docela krušnej. Tím víc jsme se těšili na to, až si naše čtvrté družstvo převezme po týdnu někdo jiný, protože při pohledu na ostatní instruktory jiných družstev bylo jasné, že hůř být nemůže.
Dnes to docela šlo. Ráno budíček ve 4:30, rozcvička 5:15. Výdej zbraní a pochod na cvičnou střelnici, kde probíhal poslední den "suchého" nácviku střeleb z pistole, sa58 a Brenu.
Frčky, respektive vojenské hodnosti. Každý voják musí bezpodmínečně znát, koho má před sebou. Z frček jsme byli Zmrdem na začátku donekonečna zkoušení, a když jsme nevěděli, bylo zle.
Zbraně. Věc, na které tady můžete snadno skončit. Potenciál průseru je u zbraní obrovský a v zásadě dvojí: ublížení na zdraví (případně smrt) a ztráta zbraně. Instruktoři jsou na cokoliv se zbraněmi hoooodně citliví, takže tady, kurvapyčo, fakt končí prdel.
Dneska to bylo maso. Budíček relativně luxusně 5:30, ale v 7:00 už jsme vyzvedávali zbraně a s malou polní mašírovali na cvičnou střelnici.
