Poprvé se na delší dobu dostáváme mimo „íčka“, čeká nás vstupní fyzické přezkoušení. Budeme běhat dvanáct minut, jednu minutu dělat sedy-lehy, kluci budou ještě navíc půl  minuty klikovat.

Fyzické přezkoušení se dělá v prostoru kasáren na atletickém oválu, který má uvnitř fotbalové hřiště s umělou trávou. Na ní se rozcvičujeme a dostáváme přes hlavu bavlněná čísla s tkaničkami, které si uvazujeme kolem trupu.

Fyzička se v armádě hodnotí podle tabulek. Ty se údajně liší podle toho, zda jde o budoucí vojáky z povolání, anebo o vojáky aktivních záloh a DVC, anebo třeba o vojenskou policii. A taky je rozdíl mezi tabulkami pro muže a pro ženy. Já našla na internetu tabulek několik a z jedné jsem při fyzické přípravě vycházela. Věkově odpovídám kategorii V (41-46 let), což jsou opravdu hodně směšné limity: sedů-lehů 22 za minutu, aby bylo hodnocení „výtečné“, tedy za jedna. No a na jedničku je třeba uběhnout 1900 metrů za 12 minut. I to je docela legrace.

Na vstupní fyzické přezkoušení jsem šla s ledovým klidem, protože jsem přípravu nepodcenila a poslední půlrok si dávala docela do těla. Těch, kteří byli klidní, ale kupodivu moc nebylo. Důvod jsem pochopila takřka okamžitě, když jsme dělali sedy-lehy a klikovali. Zírala jsem, kolik kluků neudělá kvalitní klik. Tedy hrudníkem až skoro na zem. Naši instruktoři byli ale dost nekompromisní a prostě špatné kliky nepočítali. I když teda záleželo taky na instruktorovi – někteří byli přísní víc a jiní míň..

I ty sedy-lehy musely býť eňo-ňůňo a běda, když jste nedolehávali až na lopatky, anebo jste se nedotkli loktama kolen.

Vtipné bylo, že z důvodu kovidové pandemie jsme si nesměli při cviku sed-leh vzájemně držet nohy, protože bychom se prý mohli nakazit. Vyškovský hygienik zřejmě došel k závěru, že covid se nejlépe přenáší kontaktem tenisky – ruce.  Co na tom, že jsme si následující dny funěli do tváří při přesunech, rozcvičkách, že jsme si vzájemně půjčovali zbraně, anebo jsme byli při snídani vyzýváni, abychom si to kakao nabrali z hrnce vlastním hrnečkem, protože chyběla naběračka.

No, takže ležíme na umělé trávě fotbalového hřiště, nohy zasouváme pod přinesenou lavičku a jedeme.

Testy pro mě dopadly na jedničku (2450 metrů za 12 minut, 40 sedů-lehů na pohodu, aby mě pak nechytla záda...), ale obecně prý skoro třetina vojínů v testech zcela propadla. :-/ O to víc mě překvapilo, že poté, co jsem doběhla (a jako druhá nejstarší žena předběhla všechny holky a nemálo kluků), na mě instruktor řval: „Horáková, vy jste snad do Vyškova přijela ne nějakej zážitkovej pobyt, ne?“ Později se opakovaně ukázalo, že chyba fakt nebyla na mém přijímači, ale že daný instruktor, samozvaný „Zmrd“, si řeší své psychické problémy během pracovní doby poměrně bizarním způsobem…Na svých svěřencích, které má potřebu tepat, znechutit a ideálně poslat domů, zmrd jeden…

Možná vás napadlo, co se stalo, když někdo fyzické přezkoušené nesplnil. Odpověď je jednoduchá: nestalo se vůbec nic. Daní jedinci měli sice nesplněno, ale z výcviku je kvůli tomu nevyhodili.

Po večeři jsme na chodbě íček byli zkoušeni z teorie „voják je povinen“, z vojenské přísahy a z hodností. Běda, když někdo při odříkávání „voják je povinen“ popletl slovosled či zaměnil slovíčko synonymem. Zmrd se vždycky rozčílil, následovalo klikování a odchod na pokoje s tím, že jsme se měli za 20 minut vrátit na přezkoušení. Zmrd si záměrně vybíral jedince, u kterých už věděl, že budou strachy koktat a dělat chyby: typicky mladé vyjukané kluky, pro které byl Zmrd děsivý v míře větší než malé.

Takhle jsme rotovali až skoro k půlnoci, když jsme na závěr dostali pojeb, že stejně umíme hovno. Tak bodejť ne, na nohou jsme už skoro osmnáct hodin a někteří jedinci si dnes při přezkoušení dost hrábli. Zítra rozcvička v pět, budíček si dávám na 4:30, abych stihla aspoň to kafe. Koukám, že už je „zítra“.
Jdu se ještě chvíli učit chemické zbraně a pak asi zhebnu, čekají mě čtyři hodiny spánku. Tak dobrou noc, Vyškove.