Image

Granáty!!!

Ty krávo! Moje první slova po výbuchu mého prvního granátu. Ale nepředbíhejme...
Po rozcvičce v pět a po snídani jsme si vyzvedli samopaly, kulomety a erpégéčka ("pancéřovky") a před osmou už nás vezl autobus na střelnici. Prdel jsem měla staženou, protože jedna chybička na palebné čáře znamená konec kurzu.
Začali jsme kulometem, kde jsem trefila úplnou pyču. Jako fakt. Nějakej kokot postavil kulomet tak zkurveně, že se mi nepodařilo v tom kamení už změnit jeho polohu. Takže jsem se kroutila jak žížala, jen abych měla pažbu tam, kde jsem ji měla mít, aby mi to nevymlátilo zuby, a přitom byla schopna jakžtakž mířit na svůj terč a ne na sousedův. Všechno mi to lítalo do prdele nahoru, což bylo krásně vidět letícím červeným světýlkem (střely hezky svítí). Protože se u kulometu zásahy do hodnocení nepočítají a metodicky jsem postupovala správně, dostala jsem "splněno". Další na řadě byla pancéřovka. Každej střelec má svého nabíječe, já měla vojína K., kterej se ukázal jako skvělej nabíječ nosící štěstí, neb jsem ze tří střel měla jako jediná tři krásné zásahy. Asi je mým osudem být pancéřníkem, což je mimochodem pěkně na pyču, protože toho taháte tři prdele.
No a třešničkou na dortu byly obranné granáty F1 (smrtící účinek 100m, zraňující 200m). Zkoušející přišli s tím, že házet nemusíme, kdo se bojí. Ne že bych se přímo bála, ale kdo mě zná, ví, že mně se dějou divné věci. A protože se už tady stalo, že ihned po vytržení závlačky granát v ruce explodoval, připadalo mi nepatřičné pokoušet osud už i kvůli řídícímu střelby, sympaťákovi, který stojí vedle vás.
Bylo nás asi dvacet, co jsme řekli, že na to serem. Řídící se každého ptal extra, proč nechce házet. Mně řekl, že jsem hérečka, že mě viděl házet na cvičišti a co že jako kravím. A že je to přece úplně jednoduché a to nejhorší, co se nám může stát, je, že spolu umřeme.
Takže nakonec jsme do krytu vlezli úplně všichni a postupně, na povel, vybíhali hlubokým okopem nejdříve do výdejny munice, kde jste oproti podpisu dostali granát a pojistku (pořádek musí být, že jo...), kterou jste si podle nadrcené metodiky našroubovali do granátu. Připravený granát se následně vkládal do pravé boční kapsy kalhot a čekalo se na povel "k boji!!!"
Když to řidící střelby zařval, odpověděla jsem taktéž: "K boji!!!", a řítila se okopem ke stanovišti. "Vojínka Horáková k hodu granátem připravena!", zařvala jsem poté, co jsem předpisově držela v ruce granát. Pak přišel povel: "Granáty!!!" Já zařvala: "Granáty!!!" No a pak jsem poprvé v životě odmontovávala závlačku z granátu, přičemž nadpraporčík radil: "Strčte tam toho fakáče!!!", čímž myslel, abych závlačku vytáhla prostředníčkem. Připadalo mi hloupé v této situaci diskutovat o tom, který prst mám nejsilnější. Takže strkám fakáče do kroužku a trhám závlačku ven. Granát už čeká jen na odhoz, při kterém odletí pojistka, kterou svírám společně s tělem granátu v dlani. Řiť mám staženou, ohlížím se za sebe, napřahuju ruku a házím. Granát letí, pojistka za letu odpadává. Choulím se v okopu do klubíčka a počítám do třech. Následně se ozve příšerná pecka a já počítám do pěti, abych mohla vstát. "Ty krávo!", ulítne mi. Teď se mohu zvednout a běžet do dalšího krytu, kde čekají kolegové, co už taky odhodili. Když všichni odházeli, seřadili jsme se. Nadpraporčík říká: "Chci osm dobrovolníků!" Tak se hlásím. Vystoupí nás z řady osm a nadpraporčík prohlásí, že nás osm hází ještě jednou. Nařízení totiž říká, že truhlíky s granáty se musí vycházet celé. Je nepřípustné, aby v truhlíku zbyly nějaké granáty. Takže si to celé zopakuju, krávu už si odpustím. 
 
Po granátu jsme se přesunuli do kasáren (autobusem, protože časová tíseň) a odpoledne jsme měli zdravovědu a teď večer závěrečné písemné testy. 
Teď si tady balím tzv. velkou polní. Čekají nás dva dny v terénu. Budeme plnit různé úkoly, prý nás čeká hromada adrenalinu. No hurá. Jak říkal vojín N.: "Tys po tom granátu radostí úplně svítila!" Možná to tak je. Možná fakt k životu potřebuju házet granáty a střílet z pancéřovky. Tak hlavně aby to tak měl i vojín K. Bez pořádného nabíječe jste totiž v boji úplně v prdeli.

Deník vojínky