Jde do tuhého a fakt to není prdel. Dneska skončilo asi pět lidí (ještě se někteří nevrátili z nemocnice, kde jsou na vyšetření).

Po rozcvičce v 5:00 jsme po vyzbrojení běželi na střelnici (samopaly+batoh) a mnozí z nás měli krizi. Běh do kopce se všemi krámy po týdnu makání a nevyspání je dost drsnej. Celou dobu jsem hledala body, kam odběhnu blejt. Jeden kluk se zhroutil a musel na nosítka.

 

Od osmi do třech, co jsme byli na střelnici (louka), neskutečně chcalo. Zalehávali jsme se samopaly do trávy a bláta, drilovali přípravu ke střelbám a celí mokří drkotali zubama.

Měli jsme totálně vymleto, dělali spoustu chyb a instruktoři řvali, že jsme nejhorší sestava, co tam měli.

Někdo zapomněl, že jsme historicky první sestava aktivních záloh, která jede výcvik bez jediného volného dne. Nonstop. Bez vyspání, bez regenerace. 

Korunu tomu dodal jízlivý příspěvek šéfa výcviku v naší fcb skupině, kde otevřeně kritizoval ty, co se zranili, anebo jim doma - v době covidové - selhalo hlídání dětí.

Nás, co jsme tu zůstali, tohle fakt sere. Nevadí nám déšť, kliky, plácání v bahně. Ale aspoň malý respekt vůči tomu, že tu jsme za těchto mimořádných podmínek, bychom chtěli.

Já osobně si nejsem jistá, jak dlouho tohle vydržím. Fyzické testy mám sice na výbornou, nejsem pako, co není schopno se naučit základní věci, ale tohle je docela úlet. Despekt, kterému jsme vystaveni, bere veškerou motivaci.

 

Nožka s výronem jakžtakž drží, ale celkově už jsem docela vyšťavená.

 

Drží mě tu ti kluci, co jsou opravdoví parťáci a o kterých vím, že když mi bude ouvej, vezmou mi batoh a nebo mě odnesou. Doufám, že se nenaserou a nevezmou z armády roha. Některých by byla velká škoda, jsou dobří.

Všem díky za podporu, pomáhá to.