Image

Komplexák

Komplexák. Slangový výraz pro tzv. komplexní výcvik, kdy několik dní trávíte v přírodě s batohem na zádech a samopalem v ruce a plníte různé úkoly.

Náš komplexní výcvik byl dvoudenní s jednou nocí.

Už v sedm ráno jsme čekali s tzv. plnou polní na cvičišti číslo 6, což je ohňová stezka. Jde o cvičiště, kde jsou různé tunely, zbytky staveb a více či méně záludné překážky. Cvičiště je speciálně upraveno tak, aby zde mohla být provedena simulace požárů a zadýmení.

Nejprve si mohla družstva, což je celkem asi 60 lidí, dráhu projít jen se samopalem. Podruhé se dráha překonávala se samopalem a plynovou maskou, naostro už nám udělali ohýnek a dým. Družstva chodila postupně, přičemž se ještě v rámci družstva vojáci rozdělili tak, aby skupinka byla 7-10 osob.

Nevím, jestli máte zkušenosti s fyzickou zátěží v plynové masce . Já je neměla, takže jsem docela koukala, když jsem někde v půli trasy byla mokrá jak myš a nemohla se dodýchat. V zásadě šlo o překonávání překážek typu lezení po žebříku (je výborný v jedný ruce držet samopal a druhou ručkovat ), průchod zadýmenou budovou, kde vidíte úplný hovno, prolézání a vyskakování okny ven, chození po kladině, když z obou stran šlehá oheň, přeskakování příkopů s ohněm, prolézání tunelem po čtyřech (už vím, proč jsou ty samopaly tak odřené...). Že tahle akce nebude úplně prdel, napověděla přítomnost sanitky a zdravotnického personálu, který si už aktivně chystal nádobíčko (v podstatě stejně jako u hodu granátem). Nakonec sanitku využila jen jedna slečna, kterou v zadýmeném podzemí chytla panika.

Po absolvování ostrého kola s ohni jsem měla celou hlavu mokrou jak myš a všichni jsme hned vypili láhev vody. Bylo asi půl dvanácté, když přijela Tatra a přivezla každému plechovku hovězího guláše a půlku chleba. Toto všechno nám prý musí vydržet do večera . Vdechli jsme studený guláš s chlebem, když instruktoři zahlásili, že máme každý komplet vybalit svůj batoh. Myslela jsem, že budou kontrolovat povinnou výbavu tzv. velké  polní. Tedy povinných 4.5 l vody, spacák, přilbu a další taktické vybavení, čištění zbraně, náhradní oblečení atd. Velký hovno. Instruktorům šlo o to, zabavit veškeré "vlastní" - tedy ten den nepřidělené - jídlo, dále mobily, chytré hodinky atd. Tušila jsem, že jsem v piči, protože jsem měla asi patnáct tyčinek a energetických gelů a Garminy na ruce. Pohled na vedlejší družstvo, kde byl každý šacován velmi důkladně, byl skličující. Vzdala jsem se tedy tyčinek a gelů a nestydatě zalhala, že ty Garminy mají vykurvenou gépéesku a navigace tedy nefunguje.

Po poledni jsme už byli důkladně okradeni a opět sbaleni a mohli jsme po družstvech vyrazit. Cílem bylo místo na cvičišti číslo pět, v jeho severozápadním koutě. Trasa byla několik kilometrů do kopce, což v 18 stupních a jasné obloze, s necelými dvaceti kilogramy na zádech a samopalem v ruce nebylo úplně pohodové, ale dalo se. Jen jsme byli mokří jako myšáci, protože vojáci si nesmí sundat blůzu a jít jen tak v tričku. Na stanoviště číslo pět jsme s různými zastávkami na pití dorazili něco po 14. hodině. Instruktoři nás odvedli na kraj lesa a rozdělili naše družstvo do skupinek po čtyřech. Měli jsme za úkol si vybudovat přístřešek na spaní a okop. Času jsme na to měli asi do sedmi hodin. Byla jsem instruktorem určena jako vedoucí skupiny. Nemělo smysl klukům něco radit či nařizovat, protože bylo jasné, že každý z nich má jasnou představu, jak má takový přístřešek vypadat. Chvílemi to vypadalo, že přístřešky budou tři, jak se nemohli dohodnout... Nechala jsem tedy testosteronový souboj volně plynout a šla jsem si kopat okop. Po dvou hodinách jsem měla okop a díky borcům i místo, kam složím v noci hlavu.

Vše by šlapalo jako na drátkách, jen kdyby nám nedošla voda. Na stanoviště sice dorazila Tatra a přivezla vodu a čaj, ale várnice, vzdálené od našeho přístřešku asi jen 15 metrů, byly pro vojáky tabu. Směli k nim jen instruktoři. Vzhledem k tomu, že den před komplexákem jsme měli v horku fyzické přezkoušení, kde nám kolega zkolaboval, situace mě začala lehce znepokojovat. Rozdělila jsem se s budoucími spolunocležníky o zbytek své vody a doufala, že po celém dni nějakou tu vodu dostaneme. Jenže před setměním jsme byli svědky, jak instruktoři z jiného družstva za hlasitého nadávání várnice s vodou a čajem schválně vylévají do trávy (!).

Už byla tma, když přišel instruktor s tím, že si máme vzít samopaly a nastoupit do Tatry, která nás odveze neznámo kam. Naším úkolem bylo se vrátit zpět na stanoviště, přičemž bylo povoleno jen červené světlo na začátku a na konci skupiny.

Něco před půl jedenáctou jsme asi po patnáctiminutové jízdě v úplné tmě vyskákali z auta, které hned odjelo. Jeden z vojáků okamžitě věděl, kde jsme, takže jsme jen otevřeli mapu (byla povolená) a za hodinu a půl svižné chůze jsme dorazili zpátky. Jako odměna nás po 12 hodinách bez jídla čekal mražený pstruh. Řekla jsem, že rybu o půlnoci nežeru, a jestli by nebyla spíš voda, abychom se mohli lépe hydratovat, neboť jsme své zásoby několika litrů už dávno spotřebovali. A že je několika vojákům blbě a celé odpoledne ani nebyli močit. Můj dotaz velmi podráždil nadrotmistra, kterému pro svou (ne)oblíbenost říkají Píčík. Já mu budu pro účely tohoto deníku říkat Hysterka. Hysterka se do mě pustil, že nejsem v mateřské škole a že jsem psychicky nevyrovnaná. Na to jsem reagovala tak, že nevnímám schopnost mít vlastní názor za známku psychické lability, ale že je možné, že máme prostě rozdílný náhled. Tím jsem vykopala válečnou sekeru s typickou gumou, kvůli které jsou pak všichni instruktoři neprávem házeni do jednoho pytle s nápisem „debilní gumy“.

Šli jsme s klukama rozdělat oheň a já šla hned spát, neboť jsem měla od půl páté do šesté ranní hlídku. Spaní ve spacáku v uniformě a se samopalem má svůj půvab, ale asi mi zrovna tohle chybět nebude... Ráno jsme k snídani dostali chleba a horké párky, které přivezla Tatra. Bylo nám dovoleno si vzít i čaj (no hurá!!!). Po snídani jsme každý museli svůj okop zahladit, museli jsme zrušit naše přístřešky a pak jsme každý nafasovali 60 cvičných nábojů (laicky "slepých"). Sbaleni jsme s plnými zásobníky odpochodovali půl kilometrů níže na cvičiště, kde jsme trénovali přískoky a střelbu v různých polohách. V podstatě šlo o trénink na odpolední dráhu bojovníka.

Ta přišla na řadu po obědě, kdy jsme vyfasovali konzervu s párkem a fazolemi. Instruktor nás navíc poslal k várnici, ať si dáme vodu do čutor (byl opět teplý den). U várnice stál nrtm. Hysterka a jeho kolegové. Když jsem si točila vodu do čutory, říká Hysterka: "Tak, paní Horáková si natočí vodu, aby mohla čůrat." Protože mám doma malé děti, jsem zvyklá poslouchat nejrůznější kraviny a tyhle kecy mě fakt rozhodit nemohly. Navíc si dokážu představit, co takový mladý muž může mít všechno za (neřešené) problémy, takže jsem se akorát pousmála, otočila se na pětníku a šla se připravit na dráhu bojovníka.

Ta spočívá v překonávání mnoha překážek (tunely, zdi, plazení, kladiny, ostnaté dráty, překonávání vody...), kdy se – v našem případě - utvořily dvojice a vzájemně se tito dva kryli. Do toho si ještě instruktoři vymysleli dýmovnice a plynové masky.

Napáskovali jsme si dva plné zasobniky (2x30) a postupně ve dvojicích absolvovali dráhu. Když si zpětně vezmu, že instruktoři řízení Hysterkou nás odstřihli od dostatečné hydratace a přitom jsme měli provádět různě složité činnosti s cvičnými náboji, napadá mě, že fakt asi vědí úplný hovno o fyziologii. Během hodiny středně náročného sportování vypotíte jeden, ale i klidně dva litry vody. A co se stane, když vodu nedoplňujete? Dojde k dehydrataci, která má zcela zásadní vliv na kognitivní funkce. Už dvouprocentní dehydratace zhoršuje výkon tam, kde se vyžadují pozornost, psychomotorické a okamžité reakce a pochopitelně i schopnost vlastního úsudku.

Záměrné „vyžíznivění“ cvičících tedy postrádá jakýkoliv smysl a je absurdním hazardem. Argument, že nás asi chtěli „vycvičit“, je snadno vyvrácen protiargumentem jistého lucidního instruktora, který opakovaně prohlásil, že za pár dní nenacvičíme ani tu piču.

Ale zpět k dráze bojovníka. Měli jsme tedy utvořit dvojice. Já s mým nejlepším kámošem, jehož identitu nechci prozrazovat, jsme si vzali na starost dva slabší jedince, na které jsme dávali pozor :).

Princip celé "hry" na dráze bojovníka byl ten, že jeden zařve: "Jdu!!!" A druhý: "Kryju!!!" A ten druhý zahájí palbu, přičemž první tedy může běžet vpřed. Takhle ta dvojice postupně překonává překážky. Pro mě nejtěžší byla dvoumetrová zeď, kam se šplhat v masce, se samopalem na zádech a ještě v modrém dýmu, bylo docela náročné. Při spouštění se ze zdi mi cosi prdlo v ruce, asi triceps. Au. Bolest jak kráva. Navíc mi došly náboje, takže jsem musela potupně křičet: "Tatatata!" To už jsme ale měli masku dole a aspoň se dalo dýchat. Závěr trasy bylo překonání vodního toku. Na laně bylo kolečko s hrazdou. Takže pěkně rozeběh a šup dolů jako na lanovce, zavěšená pacinkama, na zádech samopal a v ruce bolest jak kráva.

Na úplný závěr nás nechal instruktor přebrodit rybník, přičemž jsme nesměli namočit ani samopal, ani mošnu s maskou. Přechod vodní překážky vynechal „největší tvrďák“ z Chrudimi s tím, že je z přelézání zdi odřený a mohlo by se mu to zanítit. Nezbývá než doufat, že se budoucí Chrudimák nikdy v akci neodře :))).

Mokří po pás/prsa jsme pak šli osm kilometrů pěšky do kasáren. Čekalo nás ještě čištění zbraní, to už jsme ale byli v suchém. Do půlnoci jsme pak odbahňovali výstroj, kterou jsme druhý den měli odevzdat. Pro mě, jakožto dobrovolnici, byla instrukce taková, že druhý den odevzdám úplně všechno. Čištění výstroje bylo jedno z posledních zaměstnání dvacetidenního výcviku. Docela to uteklo. Před námi už jen výstupní lékařská prohlídka a závěrečný nástup roty.

Pyčovole mi tu nesmí chybět, tak tady ho máte.

Deník vojínky