První týden se Zmrdem byl docela krušnej. Tím víc jsme se těšili na to, až si naše čtvrté družstvo převezme po týdnu někdo jiný, protože při pohledu na ostatní instruktory jiných družstev bylo jasné, že hůř být nemůže.

Jenže ejhle, naše družstvo bylo po týdnu tak zdecimované, že vedení rozhodlo o jeho zrušení a nařídilo rozdělení zbylých vojínů do druhého a třetího družstva. To mě docela zamrzelo, protože „čtyřka“ byla fajn, byli jsme skvělá parta a Zmrd naše přátelství ještě víc utužil.

Přišel den D a já a tři kluci jsme se měli seřadit do zástupu s tím, že půjdeme do pátého patra ke třetímu družstvu. Měla jsem neskutečnou radost z toho, že pakárna se Zmrdem končí a vesele jsem si vykračovala po schodech jako poslední, nejmenší z vojínů. „Šéfe, vedu ti koťátka!“, zahalasil na chodbě instruktor, který nás k novému družstvu vedl. Chodba byla prázdná, jen na jejím konci byly otevřené dveře.

Měla jsem takovou radost, že jsem zcela spontánně pod rouškou mňoukla. Kolegové vojíni se uchechtli, když z otevřených dveří vylezl chlápek, instruktor, a pomalým krokem k nám došel. Mžourám na jeho hodnost, mé oči pak sjíždí níž na jmenovku. A jejda! Přede mnou stál rotmistr Koťátko!

Krve by se ve mně nedořezal. Jestli je rotmistr Koťátko poloviční Zmrd, tak mě tady do 48 hodin zlikviduje, problesklo mi hlavou.

„Kdo to tady mňoukl?“, zeptal se pátravě rotmistr Koťátko. Nemělo smysl zapírat. Zvedla jsme nesměle levou ruku. „Výborně, vojínko Horáková, krásné přivítání,“ řekl rotmistr Koťátko. Zvedám znovu levou ruku. „Mluvte, vojínko Horáková!“, zavelí rotmistr Koťátko. „Pane rotmistře, moc se omlouvám. Nevěděla jsem, že se jmenujete Koťátko. Kdyby pan rotmistr řekl, že vede ovečky, tak bych zabečela,“ snažím se vysvětlit, že to celé nebyl drzý úmysl. Rotmistr Koťátko se pousmál a řekl: „Dobrá, polehčující okolnost.“

A pak rotmistr Koťátko zavelel, ať ho následujeme před íčka. Sešli jsme tedy pět pater a dole před íčkama na nás čekalo nastoupené třetí družstvo se zbylými dvěma instruktory. „Vojíni,“ zahalekal rotmistr Koťátko, „Vedu vám čtyři nové kolegy. A pozor, máme tu i vojínku Horákovou, která mě přivítala krásným zamňoukáním!“ Nastoupené třetí družstvo i s instruktory vyprsklo smíchy.

„Opravdu?“, zareagoval jiný instruktor. „Vojínko Horáková, předveďte!“ Notyvole, to mi ještě chybělo… Bylo jasné, že teď to tady musím zahrát a vyžrat si tak tu svoji spontánnost a občasnou potřebu udělat nějakou békovinu. Takže se nadechuju a mňoukám.

Družstvo i s instruktory se řeže smíchy.

„Procítěnejc, vojínko Horáková, procítěnějc!“ velí nový instruktor. Mňoukám ostošest, nastoupené družstvo je v křeči a já vím, že máme s klukama ze čtyřky vyhráno: jsme konečně u instruktorů, kteří mají smysl pro humor a dokáží odlehčit situaci, chovají se jako normální lidi!

Po pár dnech se ukázalo, že můj prvotní úsudek o instruktorech nebyl mylný. Ale pozor: tahle trojka instruktorů dokázala pěkně vycenit zoubky, za které by se nemusela stydět žádná kočkovitá šelma ;)
Zejména rotmistr Koťátko byl dravec, ze kterého šla občas hrůza, ale přesto (anebo právě proto?) se stal jedním z mých nejoblíbenějších instruktorů celého výcviku.

Právě schopnost být ve správném okamžiku člověkem a naopak v jiném okamžiku být tak trochu bestie je podle mě předpokladem k tomu, aby měl instruktor ten správný respekt. Tahle trojka instruktorů v čele s rotmistrem Koťátkem nás naučila úplně nejvíc. Sice jsme toho naklikovali mraky (protože jsme si to zasloužili), občas jsme se zrychleně přesouvali tak, že mi nebylo úplně dobře, ale furt to bylo v nějakých rozumných mezích.

Na rotmistra Koťátko často vzpomínám. Byl to frajer, co dal klidně 100 kliků na jeden zátah, na střelecké vypadal, že fakt ví, o čem mluví, a jeho smysl pro humor byl naprosto dokonalý.

Tak čauky mňauky, pane rotmistře, ať se Vám daří!

Upraveno v srpnu 2020