Image

První probuzení ve Vyškově

První probuzení ve Vyškově, je pět ráno. Jsem na pokoji v posledním, šestém, podlaží, a jsem tu sama. Všichni - kvůli epidemii koronaviru - bydlíme sami, jen dva pokoje jsou vždycky propojené sociálním zařízením.

Na šestém podlaží kromě mě a ještě jedné paní, která je ve vedlejším pokoji, není nikdo další z kurzu, jen instruktoři. Poslední patro na nás vyšlo proto, že jsme přijely mezi posledními. I proto jsme byly zařazeny do čtvrtého družstva, které se skládalo z třinácti lidí, kteří přijeli jako poslední (instrukce byly takové, aby ráno přijelo Brno, Morava a Slezsko, později pak ostatní kraje včetně Prahy). Ve čtvrtém družstvu jsme čtyři ženy, devět chlapů (no, někteří do chlapa teprve dorostou). Nejstarší jsou právě tři ženy, já jsem jedna z nich :) .

Že jsme "na vojně" mi poprvé došlo, když jsme včera ve dvojstupu byli od brány odváděni k naší ubytovně (takzvaná "íčka"). Vláčeli jsme naše tašky a krosny a před ubytovnou zazněl povel: "Materiál odložit!" Tenhle povel znamená, že cokoliv neseš, prostě odložíš na zem. Materiálem je nejen batoh či například nosítka, ale vlastně všechno, co neseš (kromě zbraně). Takže v našem případě, kdy jsme byli ještě v civilu, znamenal ten "materiál" krosnu, kufr, tašku, ale třeba i kabelku Vuittonku, kdyby si ji nějaká slečna/paní s sebou vzala :).

Nesu si dvě narvané tašky, na zádech mám krosnu. Nikdo nejsme nalehko, protože jsme tu na tři týdny bez možnosti opustit kasárny a něco si koupit či dovézt. Jedna holka, budu jí říkat Beruška, měla obrovskou hokejovou tašku. Fakt neskutečně velkou. Na dotaz, jestli smí použít výtah do pátého patra, jí instruktor, který se později představí jako Zmrd, odvětí, že ani náhodou. A že je mu úplně jedno, jak ten ranec donese nahoru. Naštěstí se nějací kluci nabídli, že to ve dvou vynesou, takže Beruška měla kliku, že se to nějak vyřešilo. 

Následně odcházíme na ošetřovnu (takzvaná "oška"), kde jsme otestováni na koronavirus (poprvé vidím některé budoucí vojáky plakat) a drogy. Hodně lidem se nechce čůrat, takže odevzdávají poloprázdný kelímek a jsou vráceni zpátky na záchod, ať to zkusí dočůrat.

Před tím, než fasujeme uniformy, se nám instruktor představuje jako Zmrd. Prý mu tak vojíni říkají a je na to pyšný (v tomhle okamžiku tuším, že mám před sebou patologickou osobnost a že to asi nebude úplně prdel). Ptá se na naši motivaci a pak nás seznamuje s tím, jak se máme hlásit a jak máme oslovovat instruktory. 

Při fasování uniformy se mi dostává prvního komplimentu. Pán, který mi vydává kalhoty a blůzu, je překvapen mým věkem. "Musel jsem se jít znovu podívat na rodné číslo. Vypadáte báječně!" Panejo, říkám si, tady bych komplimenty nečekala! A pán ví po letmém pohledu na mou postavu, jakou velikost zvolit, a hned mi ochotně pomáhá s úpravou kalhot, aby skvěle seděly. Radí mi, ať si nechám kalhoty volnější na zadku, že se mi bude lépe hýbat. Měl naprostou pravdu a několikrát během výcviku jsem si na pána s vděkem vzpomněla (třeba když jsem přelézala dvoumetrovou zeď, kde si můj kolega, budoucí výsadkář, úzké gatě roztrhnul v rozkroku a celý den mu tam vlály pestrobarevné trencle :))).

Poněkud komplikovanější výběr byl u bot, tam nikdo moc neradil. Kanady mi přišly velikostně spíš menší, takže jsem si vzala boty o půl čísla větší, než nosím obvykle, a byla to skvělá volba. Za celou dobu jsem si neudělala jediný puchýř a později jsem si tyhle goretexové Prabosky koupila na moje pochody finskou divočinou.

Po návratu na íčka říká Zmrd, že kluci půjdou dohola. Sice o tom v pravidlech, jak má být voják upraven, není ani slovo (mám na mysli slovo "dohola"), ale Zmrd zjevně na nějaká pravidla sere. Hlavně když je za drsnýho a může udělat pořádnou pakárnu. Takže naši kluci ze čtvrtého družstva jdou jako jediní pod strojek. Když jsem později viděla účesy jiných kluků z ostatních družstev, tak mi bylo "našich" kluků fakt líto. 

Do 22:00 jsme studovali vojenskou přísahu, hodnosti, povinnosti vojáka atd.

Dnes se půjdeme proběhnout a pak zase samostudium, neb dokud nejsou výsledky z laboratoří, máme izolaci. Končím, jdu se ustrojit a pak nasnídat.

Deník vojínky